Pořád běžíme!!!
První článek jsme končili průběhem třetího dne, kdy kluci z městečka Ontón vybíhali směrem ke Guemes. Zdenek stále bojuje se žaludkem, ale pociťuje zlepšení. Cesta je značená terénem, ale kdopak ví, čím nás Španělsko překvapí :D. Už od rána se smráká, tak snad z toho nebude pršet. Kdepak, je to tady! Nejen španělské značení a mapy, ale už i počasí, jsou proti nám. Chvíli po výběhu začíná pršet a foukat studený vítr. Většina cesty se odehrává terénem a čas od času se vynoří nějaká asfaltová vsuvka, jinak je to OK. Občas se objeví větrná pasáž při pobřeží s mlhou. Mokří, zmrzlí a zablácení se potkáváme s holkama chvíli před obědem a zahříváme se čajem. Tak takové počasí by nikdo z nás nečekal. Ale mapa i značení jsou dnes v naprostém pořádku, tak si před obědem dáme ještě přeběh 5km kopce a zaplníme žaludky.
Nikdy se nenechte ukolébat tím, že se něco daří!!! Z 5 km je kopcovatých 15! Dobíháme k obědu s pohnutou morálkou – je to boj! Cílem dne je Guemes, tam se nějak dostaneme. Druhá část dne je každým dnem těžší. Dnes to natáhneme do noci. Je asi osm hodin a dobíháme do vesničky. Po dlouhém dni nás čeká zasloužená odměna. Alberque (ubytovna pro poutníky) v Guemu patří 72 letému cestovateli Ernestovi. Nikdo tam nemluví anglicky, ale s trochou španělštiny a jazyka rukou a nohou si vyložíme, co vše se nám stalo a co vlastně děláme. Ernesto i jeho hosté jsou z Čechů (nás) u vytržení. Vypráví nám příhody z cest a stále se pozastavují nad naším cílem. Ke spaní jsme dostali vlastní chatečku a po masáži se ukládáme ke spánku. Skvělí lidé - díky za ně!
Ráno jsou nohy jak ze dřeva a přicházíme na to, že jsou svaly, o jejichž existenci jsme až do chvíle, kdy začaly bolet, nevěděli :D. 15 km od výběhu se dostáváme do města Santander, kde trasa místo obíhání vede zátokou, přes kterou nás veze převozník. Takovému zpestření neklademe odpor, fotíme kraby a odpočíváme. Nohy den ode dne cítíme víc a víc – pomalu začínají žít svým vlastním životem. Trasa oproti předešlému dni je celá po asfaltu, což je pro nohy očista - nechci předbíhat, ale je to teprve začátek. Znovu v noci, ale tentokráte s čelovkou na hlavě dobíháme do Cobréces, kde je další alberque. Je zima a po čtvrt hodině zvonění před klášterem jsme se začali smiřovat se spánkem pod širým nebem. V poslední chvíli se zpoza obrovské brány vynořuje prťavý bezzubý mnich, kterému nikdo z nás nerozumí ani slovo. Není potřeba. Ukázal nám dva pokoje a jak náhle se objevil, tak i zmizel. Nu což, spát máme kde. Opakujeme každodenní rituál s masážemi a hajdy do spacáků.
Teď už nepředbíhám, teď už je to opravdu očista, zase asfalt. 80 km jen asfalt – ten dá nohám i botám zabrat. Počasí je parádní, akorát na dovolenou u moře. Již několikrát zmiňované značení nás přimělo razit si chvílemi vlastní trasu, ale tempo je parádní a nohy neprotestují, takže dopředu, jen dopředu! Do postele lezeme s více než 500 km v nohách, ale Zdena začíná cítit úpony holeního svalu a do konce etapy dokulhal. Vypadá to na zánět, ale ráno moudřejší večera.
Je to v háji! Noha bolí jak čert a v místech úponu hřeje – zánět?? Dnes nepoběží! „Štve mě to a to jsem slušný. Mám z toho docela depku a nejradši bych řval a nadával! Co můžu dělat?!“, říká sklesle Zdena. „Zítra začínáme 8. den a blížíme se ke konci a o to víc mě ničí myšlenka, že jsem skončil. Dneska dám oddych a jestli se zítra ucítím jen o trochu lépe, tak vyběhnu. Nechci to vzdát definitivně, takže jestli to jen trochu půjde, tak tu ty nohy nechám!“, dodává.
Pavel má se zdravím větší štěstí. „Zdravotně jsem v pořádku, o nohách už prakticky nevím, ale k žádné velké rychlosti běhu je nepřinutím. Spíše se potýkám s puchýři a otlačeninami na nohách, vyrážkou na zádech a podobně.“
Ve chvíli, kdy píši tento článek se Pavel dostává na 250 km před Santiago a ukrajuje další kilometry. Bojuj Brácho!!!