Doteď podávali zpravodajství jen naši dva běžci, Pavel se Zdeňkem. Teď ale budete mít příležitost přečíst si i něco málo o tom, co všechno tuhle akci doprovází. Co všechno je potřeba udělat, zařídit a pofoukat :-), aby se kluci mohli věnovat jen běhu.

Na úvod bychom se asi měly představit. Doprovodné auto se neřídí samo, jídlo se samo nevaří a zpocené oblečení se taky samo nevypere. Od toho všeho a ještě mnohem více věcí jsme tu my – Marťa „Čunče“ Klimešová a Hanka „Háminka“ Kašparová - holky pro všechno.

A jak vypadá takový „běžný” den z našeho pohledu? Někdy velice vtipně, jindy to zase až taková legrace není. Kluci si sami posnídají a mezi osmou a devátou hodinou ranní od nás dostávají poslední objetí a pusu pro štěstí a můžou vesele běžet. Tak jsou na trati a teď co my…. Ve chvíli, kdy opustí albergue (ubytovna pro poutníky), nám začíná ten pravý shon. Posbírat a zkompletovat všechny jejich věci, které jsou schopni roztahat po celé ubytovně, to dá nejvíc práce. Pořád musí člověk myslet na to, kde viděl Pavlovy ponožky nebo Zdendův kartáček na zuby a podobně. Když tento logisticky náročný úkol je splněn, přichází ještě složitější činnost. A sice, naskládat všechny “jejich krámy” do auta takovým způsobem, abychom je byly schopné v cukuletu najít, když si o ně řeknou. A to nemluvíme o dalším příslušenství, jako je vařič, nádobí a veškeré potřeby na vaření včetně potravin. Neustále se potýkáme se záhadným a tajemným jevem - mizení pomerančů. Zdá se, že kluci si je oblíbili natolik, že jejich tempo nemůžeme nikdy dohnat.

Pomeranče nám vytvořily skvělý oslí můstek k dalšímu úkolu dne, což jsou dopolední nákupy. Nejčastější položkou jsou zmiňované pomeranče a bagety, které jsme si opravdu oblíbili. Marťa už si coby hlavní řidička dokonce stihla vypěstovat nový šestý smysl. Ať přijedeme do jakéhokoliv města, vždy neomylně zamíří přímo před “bagetárnu”. Když už máme zaparkováno a doplněné zásoby, naše pozornost se obrací k místnímu infocentru, kam si jdeme vyprosit zase další mapu. K mapám a španělskému značení se dostaneme později, v samostatném odstavci, protože si ho opravdu zaslouží.

Máme mapu a průvodce a snažíme se najít kluky. Jsou někde na trase, občas nás prozvoní, že někde něčím proběhli a my pořád nemůžeme najít tu správnou vesnici (opět za to může již zmiňované španělské značení). Když už to dlouho nejde, prostě někde zaparkujeme, u žluté šipky nebo vhodného patníku se značkou Camina, a jde se chystat oběd. Sestavujeme vařič a řešíme zásadní obědové dilema – kolínka nebo rýže, kolínka nebo rýže. V tom dobíhají kluci k již hotovému obědu a doplňují tolik potřebnou dávku energie a tekutin. Po obědě odpočívají a během následující hodinky až hodinky a půl plánujeme další průběh dne. I když se jim nechce a rádi by dál trávili výborný oběd, hecnou se a vybíhají zase na cestu. Pro nás to znamená zase všechno uklidit, když je to možné umýt špinavé nádobí, a zase se pokusit nacpat vše do auta.

Tato akce může probíhat díky našim sponzorům a naším závazkem je podávat jim často informace o průběhu cesty. To znamená, že se vydáváme hledat nějakou kavárnu s wi-fi připojením. Postupem času už jsme se v tom zdokonalily natolik, že od zaparkování jsme na netu do 10 minut i s cestou, z původního téměř hodinového hledání. Po splnění závazků pozdravíme rodiny a kamarády, napíšeme fanpopulární příspěvek na facebook a vyrážíme dál. Teď už zbývá „jen“ najít vesnici s albergue a počkat tam na kluky. Často se však toto “jen“ hledání stane největším problémem dne. Ani mladí Španělé totiž neovládají byť jen základy angličtiny, a proto domluva bývá často opravdu složitá.

Když už se nám po dlouhém hledání podaří albergue najít, provází nás nedůvěra v naše vozítko. Mají tady zažité, že poutník může putovat buď pěšky, na kole nebo na koni, ale nedokážou pochopit, že když kluci běží, potřebují support-car. A tak se nám třeba stalo, že nás odmítli ubytovat a museli jsme hledat jiné přístřeší. Když už jsme v suchu a bezvětří, vrháme se na přípravu večeře, kluci spěchají okupovat sprchy a všichni máme velký hlad. Po večeří se z Marti stává výkonná pradlenka a z Háminky masérka. Je to náročné, ponožky by mohly stát samy v koutě, Marťa musí vynaložit veškerou svou energii na převedení do použitelného stavu. Háminka se potýká se stejným problémem - taky se snaží z těch šutrů, které jim nahradily nohy, udělat použitelnou hmotu. Musíme se pochválit, nikdo jiný to totiž za nás neudělá, skoro vždy se nám to povede. Mezitím, ten koho zrovna nemá Hámi v parádě, stahuje fotky, píše články a plánuje další den. Pak se všichni vyčerpaní vrháme do spacáků a za chvíli už nevíme o světě.

Tak tohle byl náš “běžný” den, ale chtěly bychom se s Vámi ve zkratce podělit o naše vybočující zážitky a zkušenosti.

Španělsko s dělí na několik provincií a každá si žije vlastním životem. U každé provincie musíme zjistit jak je to se zpoplatněním dálnic, ať už pro rychlejší dojezd do větších měst nebo do zásoby na cestu zpátky. Také značení měst a způsob dopravního značení je v každé provincii odlišné. Co je ale všude stejné je ochota pomáhat a přívětivost většiny Španělů. S nimi máme jen ty nejlepší zkušenosti. Když jsme jednou ráno po odběhnut kluků zjistily, že máme prázdné kolo na autě a jaly se jej vyměňovat, kolemjedoucí Policia Local ihned zastavila a řídila se heslem naší policie “Pomáhat a chránit”. Kolo nám vyměnili, dovezli nás až do servisu a ještě nám zpříjemnili čekání pozváním na kafe.

Aby to nebylo jen růžové, máme opačnou zkušenost s celostátní policií. Dostaly jsme pokutu za krátké zastavení v odstavném pruhu. Přestože jsme dodržely všechny u nás platné bezpečnostní předpisy, jim se to nelíbilo, ve Španělsku se to údajně nesmí, jak jsme zjistily. Ve skutečnosti jsme dostaly vysokou pokutu spíš proto, že pro ně jsme bohatí cizinci. Pro ně jsou totiž všichni cizinci automaticky bohatí.

Dalším a pro nás tragickým postřehem je zjištění, že v místních obchůdcích nevedou Snickersky, které nás vždy držely nad vodou. Katastrofa :-). Malé plus ale nakupování potravin ve Španělsku má, jejich úplně odlišné nákupní “vozíko-košíčky”, s těmi se vždy Marťa vyřádila.

Dnes je poslední den a nám končí starosti s propoceným prádlem a smradlavýma botama. Vaření a hlavně řízení si ale ještě užijeme dosyta. Čeká nás ještě dlouhá 35hod cesta domů. K našim rodinám, přátelům, kamarádům a známým a hlavně všem našim láskám. Bylo to náročných 10 dní, každý z nás si prošel dobrým i zlým. Bylo to hodně na psychiku – i přesto, že autem, byla to i pro nás poutní cesta se vším, co k tomu patří. Přes všechny trable a těžkosti bylo hodně úsměvných okamžiků a jsme moc rády, že jsme to s Vámi, kluci, mohly absolvovat. Děkujeme.

Loučí se s Vámi španělský holky, Marťa s Háminkou.