Cíl už máme v dohledu. Nebo doběhu?

“Je ráno a do finále zbývají 3 dny. Mohu chodit! Vstávám v 6 hodin a hlavou se mi honí všechno možné. Poběžím? Byl to jen poplach nebo je to opravdu zánět? Jestli ano, dnes nedoběhnu. Jdu do toho!”

Je ráno, neděle 22. listopadu a z vesnice Piňera vybíhají oba kluci. Je před nimi ještě 230 km a ty vybojují spolu, jako tým. Je to boj, ale Santiago je jediné, co kluky žene dopředu. Po několika kilometrech se objevují problémy už i u Pavla, ale pere se dál. Kyčelní kloub nefunguje, jak by měl a to se na běhu podepíše. První etapa, žádná změna, asfalt. Sny a přání o dlouhém příjemném terénním běhu se klukům začínají plnit a dalších 50 km dne je v parádním eukalyptovém lese. KONEČNĚ!!! Znovu dobíháme za tmy, deště a světel čelovek, do města Mondoňedo. Zdejší albergue spravuje místní policie, tak se na stanici stavujeme pro klíče a pádíme na budovu. Tak takový luxus si nikdo z nás na poutní cestě nepředstavoval. Za takové bydlení by se v ČR nemusel stydět ani politik. Pavel dostává vydatnou masáž a pasivní strečink od celého týmu, Lance Armstrong hadra.

Další ráno se budíme, necháváme holky spát a ubíháme vstříc mlžnému ránu. Už včera počátkem druhé etapy se odklonili od pobřeží a zamířili do vnitrozemí k Santiagu a první překážkou rána jsou pro nás nějaké místní vrcholky. Než jsme vyběhli k vrcholkům, tak to byla dřina, ale příjemné počasí i pohyb. Na hřebeni se ale počasí prudce mění a proti klukům začíná foukat silný vítr. „Na hřebeni to nebyl žádnej med. Měl jsem pocit, že stojím na místě. Ale ten vítr nás pěkně prověřil” říká Pavel při pauze.

Jak se blížíme k Santiagu, tak se na směrových patnících objevuje hodnota kilometrů ke katedrále, což klukům pomáhá a motivuje k ukrajování kilometrů. Ale jak už jsme několikrát psali, nikdy se nenechte ukolébat, že by Vám ve Španělsku něco ulehčili: orientační patníky sice značí kilometry do cíle, ale co udělá s psychikou, když Vám na patnících ubíhají kilometry z 129km na 124km, dále na 120km a po takové dávce na dalším patníku naskočí 133km? Co se dá dělat, nohy už jedou úplně samy a my tedy jedem s nimi. Den končíme znovu za tmy a pořádně se připravujeme na nová překvapení. “Jedna věc nás těší a to ta, že jestli nás něčím Španělsko zítra překvapí, tak to bude v každém případě naposled, do konce nám zůstává 70 kilometrů a ty rozdupeme” říká s úsměvem na rtech Zdenek. Jde se spát, tentokrát do kláštera k mnichům, kteří jen kroutí hlavou nad tím, že jsme poutníci v autě a nevěří tomu, že do Santiaga už 9. den běžíme.

Poslední den!!! To je pocit. Ráno nohy bolí jak za celých deset dní ještě ne, víme, že to budeme muset ještě vybojovat, ale to nás už nezastaví. Ráno si dáme růžovou lentilku a utíkáme celou tuto taškařici šťastně ukončit. Krásná příroda a pohoda venkovských uliček většiny poslední trasy nám běh velmi zpříjemňuje a s radostí se dostáváme na posledních 15km. My to dokážeme!!! Poslední oběd v poklusu a běžíme to ukončit.

Hodina a půl a je to tam!!! Přebíháme poslední vrchol před městem, Monte do Gozo, a otevírá se před námi pro běžného turistu nikterak nádherný, ale pro nás ten nejnádhernější pohled posledních dní. Santiago. Sbíháme z kopce, míjíme ceduli Santiago a poslední 3 km městem si vychutnáváme. 500m před katedrálou se potkáváme s děvčaty a ke katedrále běžíme spolu, Pavel, Hanča, Marťa a Zdenek, celý tým!

Jsme tady! Kluci na sebe koukají a chvílemi jim zrak uteče na katedrálu. Oči se lesknou slzami. “Brácho, my to dokázali!” “Já vím vole, jsme tady!” “Díky!”
„Byl to neuvěřitelný zážitek, ale jeho důsledky nám ještě pořád nedochází” říkají kluci a ztrácí se do nitra katedrály.

Zdeněk