Během dalších tréninků jsme domysleli obrysy akce, ale pořád jsme neměli nic konkrétního. Bylo nám jasné, že bez podpory se neobejdeme a požádali jsme skrz Kalimeru o podporu firmu Warmpeace. S tím začal kolotoč, který v podstatě pokračuje dodnes. Začali jsme oslovovat sponzory, psát články, tiskové zprávy atd. Jako první nás podpořil právě Warmpeace a když jsme se to dověděli, najednou nám došlo, že se ten náš nápad pomalu přibližuje realitě.

Do toho jsme se dále připravovali na závody v rogainingu, survivalu a adventure racingu a za generálku jsme zvolili na začátku října trail runningový závod 5 Beskydských vrcholů, který však vůbec nedopadl dobře. Asi po 6ti hodinách jsme vzdali z předních pozic kvůli problémům se Zdenkovou klenbou. Přestože do začátku běhu zbývalo více než měsíc, do Španělska jsme odjížděli s lehkými obavami. Na poslední chvíli nám vypadl Pepa z podpůrného týmu, a tak jsme těsně před odjezdem sháněli za něj náhradu. S denním spožděním jsme ve čtvrtek 12. listopadu vyrazili do Španěl.

V neděli 15.11.2009 v 7:40 jsme ještě za šera vyrazili z Irúnu na španělsko-francouzském pomezí a od té doby jsme šli, resp. běželi z překvapení do překvapení. Plán byl jednoduchý: Během deseti dní uběhnout 840 km, tj. zhruba 84 km denně. To jsou dva maratony - jeden dopoledne a jeden odpoledne.

Z plánu moc nezbylo a museli jsme dost improvizovat. Místo setkání s podpůrným týmem jsme často domlouvali dodatečně za běhu, protože cesta původně dohodnutým místem vůbec neprocházela. “Rovinatá” pobřežní cesta nám připravila hned první den asi 2500 m převýšení, čekal nás průběh třísettisícovým Bilbaem a dalšími velkými městy a celkově dlouhé kilometry po asfaltu.
Díky tomu tak uběhnout Camino de Santiago nakonec bylo dost náročné hlavně psychicky. Nohy si na zátěž zvyknou a dokud se neobjeví nějaký zdravotní problém, tak jsou schopny běžet pořád dál a dál. Sice bolí, ale po několika dnech jsme měli tak vyhrabáno, že už nám to bylo jedno. Daleko těžší to bylo pro hlavu, aby to pobrala. Je celkem jedno, jestli vám zbývá 700 km, nebo o pár dní později již jen 300, pořád je to strašně daleko a dalo by se říct, že v nedohlednu. Navíc velká část z toho je po asfaltu, což na morálu nepřidá. Později se přidají zdravotní problémy a běh se promění v boj.

Ať už takový běh dopadne jakkoli, vždycky nás to změní. Najednou uvažujeme jinak. 100 km nebereme jako “daleko“, ale jako “budeme tam zítra“. Bolí nás skoro všechno, po doběhu sotva chodíme, ale nestěžujeme si, s tímto jsme prostě počítali. Najednou nám přijde normální, že nás bolí nohy, máme hlad a dobíháme večer za tmy. Ale děláme, co chceme. Všechno ostatní skoro přestane existovat, jde jen o to, doběhnout tam, kam chceme. A za necelých deset dní (přesně 9 dní, 10 hodin, 33 minut) dobíháme ke katedrále v Santiagu.

Pocity v ten okamžik jsou nepopsatelné, povedlo se a konečně to máme za sebou. Tak moc jsme se těšili na konec, až jsme tam doběhli. Najednou ale adrenalin opadl a vypětí si vybírá svou daň. Druhý den ráno nemůžeme skoro chodit, jen se tak belháme. Chtěli jsme v Santiagu chvíli zůstat a odpočinout si, ale od rána hustě prší a tak si jen prohlédneme katedrálu, sedáme do auta a vydáváme se na 2500 km dlouhou cestu autem. Odpočinek bude po cestě.
V autě nám i přes časté pauzy naprosto ztuhnou nohy a otečou nohy tak, že kotník vůbec nejde vidět.

Regenerace tak probíhá až po příjezdu domů (tj. 4. den po doběhu) a trvá skoro tři týdny. Prakticky až po měsíci začínáme znovu trénovat. Stejně jako akce nezačala samotným vyběhnutím na Camino de Santiago a její příprava byla daleko delší, tak také nekončí doběhnutím do Santiaga a její výstupy budeme postupně zpracovávat.

Na úvod bychom se asi měly představit. Doprovodné auto se neřídí samo, jídlo se samo nevaří a zpocené oblečení se taky samo nevypere. Od toho všeho a ještě mnohem více věcí jsme tu my – Marťa „Čunče“ Klimešová a Hanka „Háminka“ Kašparová - holky pro všechno.

A jak vypadá takový „běžný” den z našeho pohledu? Někdy velice vtipně, jindy to zase až taková legrace není. Kluci si sami posnídají a mezi osmou a devátou hodinou ranní od nás dostávají poslední objetí a pusu pro štěstí a můžou vesele běžet. Tak jsou na trati a teď co my…. Ve chvíli, kdy opustí albergue (ubytovna pro poutníky), nám začíná ten pravý shon. Posbírat a zkompletovat všechny jejich věci, které jsou schopni roztahat po celé ubytovně, to dá nejvíc práce. Pořád musí člověk myslet na to, kde viděl Pavlovy ponožky nebo Zdendův kartáček na zuby a podobně. Když tento logisticky náročný úkol je splněn, přichází ještě složitější činnost. A sice, naskládat všechny “jejich krámy” do auta takovým způsobem, abychom je byly schopné v cukuletu najít, když si o ně řeknou. A to nemluvíme o dalším příslušenství, jako je vařič, nádobí a veškeré potřeby na vaření včetně potravin. Neustále se potýkáme se záhadným a tajemným jevem - mizení pomerančů. Zdá se, že kluci si je oblíbili natolik, že jejich tempo nemůžeme nikdy dohnat.

Pomeranče nám vytvořily skvělý oslí můstek k dalšímu úkolu dne, což jsou dopolední nákupy. Nejčastější položkou jsou zmiňované pomeranče a bagety, které jsme si opravdu oblíbili. Marťa už si coby hlavní řidička dokonce stihla vypěstovat nový šestý smysl. Ať přijedeme do jakéhokoliv města, vždy neomylně zamíří přímo před “bagetárnu”. Když už máme zaparkováno a doplněné zásoby, naše pozornost se obrací k místnímu infocentru, kam si jdeme vyprosit zase další mapu. K mapám a španělskému značení se dostaneme později, v samostatném odstavci, protože si ho opravdu zaslouží.

Máme mapu a průvodce a snažíme se najít kluky. Jsou někde na trase, občas nás prozvoní, že někde něčím proběhli a my pořád nemůžeme najít tu správnou vesnici (opět za to může již zmiňované španělské značení). Když už to dlouho nejde, prostě někde zaparkujeme, u žluté šipky nebo vhodného patníku se značkou Camina, a jde se chystat oběd. Sestavujeme vařič a řešíme zásadní obědové dilema – kolínka nebo rýže, kolínka nebo rýže. V tom dobíhají kluci k již hotovému obědu a doplňují tolik potřebnou dávku energie a tekutin. Po obědě odpočívají a během následující hodinky až hodinky a půl plánujeme další průběh dne. I když se jim nechce a rádi by dál trávili výborný oběd, hecnou se a vybíhají zase na cestu. Pro nás to znamená zase všechno uklidit, když je to možné umýt špinavé nádobí, a zase se pokusit nacpat vše do auta.

Tato akce může probíhat díky našim sponzorům a naším závazkem je podávat jim často informace o průběhu cesty. To znamená, že se vydáváme hledat nějakou kavárnu s wi-fi připojením. Postupem času už jsme se v tom zdokonalily natolik, že od zaparkování jsme na netu do 10 minut i s cestou, z původního téměř hodinového hledání. Po splnění závazků pozdravíme rodiny a kamarády, napíšeme fanpopulární příspěvek na facebook a vyrážíme dál. Teď už zbývá „jen“ najít vesnici s albergue a počkat tam na kluky. Často se však toto “jen“ hledání stane největším problémem dne. Ani mladí Španělé totiž neovládají byť jen základy angličtiny, a proto domluva bývá často opravdu složitá.

Když už se nám po dlouhém hledání podaří albergue najít, provází nás nedůvěra v naše vozítko. Mají tady zažité, že poutník může putovat buď pěšky, na kole nebo na koni, ale nedokážou pochopit, že když kluci běží, potřebují support-car. A tak se nám třeba stalo, že nás odmítli ubytovat a museli jsme hledat jiné přístřeší. Když už jsme v suchu a bezvětří, vrháme se na přípravu večeře, kluci spěchají okupovat sprchy a všichni máme velký hlad. Po večeří se z Marti stává výkonná pradlenka a z Háminky masérka. Je to náročné, ponožky by mohly stát samy v koutě, Marťa musí vynaložit veškerou svou energii na převedení do použitelného stavu. Háminka se potýká se stejným problémem - taky se snaží z těch šutrů, které jim nahradily nohy, udělat použitelnou hmotu. Musíme se pochválit, nikdo jiný to totiž za nás neudělá, skoro vždy se nám to povede. Mezitím, ten koho zrovna nemá Hámi v parádě, stahuje fotky, píše články a plánuje další den. Pak se všichni vyčerpaní vrháme do spacáků a za chvíli už nevíme o světě.

Tak tohle byl náš “běžný” den, ale chtěly bychom se s Vámi ve zkratce podělit o naše vybočující zážitky a zkušenosti.

Španělsko s dělí na několik provincií a každá si žije vlastním životem. U každé provincie musíme zjistit jak je to se zpoplatněním dálnic, ať už pro rychlejší dojezd do větších měst nebo do zásoby na cestu zpátky. Také značení měst a způsob dopravního značení je v každé provincii odlišné. Co je ale všude stejné je ochota pomáhat a přívětivost většiny Španělů. S nimi máme jen ty nejlepší zkušenosti. Když jsme jednou ráno po odběhnut kluků zjistily, že máme prázdné kolo na autě a jaly se jej vyměňovat, kolemjedoucí Policia Local ihned zastavila a řídila se heslem naší policie “Pomáhat a chránit”. Kolo nám vyměnili, dovezli nás až do servisu a ještě nám zpříjemnili čekání pozváním na kafe.

Aby to nebylo jen růžové, máme opačnou zkušenost s celostátní policií. Dostaly jsme pokutu za krátké zastavení v odstavném pruhu. Přestože jsme dodržely všechny u nás platné bezpečnostní předpisy, jim se to nelíbilo, ve Španělsku se to údajně nesmí, jak jsme zjistily. Ve skutečnosti jsme dostaly vysokou pokutu spíš proto, že pro ně jsme bohatí cizinci. Pro ně jsou totiž všichni cizinci automaticky bohatí.

Dalším a pro nás tragickým postřehem je zjištění, že v místních obchůdcích nevedou Snickersky, které nás vždy držely nad vodou. Katastrofa :-). Malé plus ale nakupování potravin ve Španělsku má, jejich úplně odlišné nákupní “vozíko-košíčky”, s těmi se vždy Marťa vyřádila.

Dnes je poslední den a nám končí starosti s propoceným prádlem a smradlavýma botama. Vaření a hlavně řízení si ale ještě užijeme dosyta. Čeká nás ještě dlouhá 35hod cesta domů. K našim rodinám, přátelům, kamarádům a známým a hlavně všem našim láskám. Bylo to náročných 10 dní, každý z nás si prošel dobrým i zlým. Bylo to hodně na psychiku – i přesto, že autem, byla to i pro nás poutní cesta se vším, co k tomu patří. Přes všechny trable a těžkosti bylo hodně úsměvných okamžiků a jsme moc rády, že jsme to s Vámi, kluci, mohly absolvovat. Děkujeme.

Loučí se s Vámi španělský holky, Marťa s Háminkou.

“Je ráno a do finále zbývají 3 dny. Mohu chodit! Vstávám v 6 hodin a hlavou se mi honí všechno možné. Poběžím? Byl to jen poplach nebo je to opravdu zánět? Jestli ano, dnes nedoběhnu. Jdu do toho!”

Je ráno, neděle 22. listopadu a z vesnice Piňera vybíhají oba kluci. Je před nimi ještě 230 km a ty vybojují spolu, jako tým. Je to boj, ale Santiago je jediné, co kluky žene dopředu. Po několika kilometrech se objevují problémy už i u Pavla, ale pere se dál. Kyčelní kloub nefunguje, jak by měl a to se na běhu podepíše. První etapa, žádná změna, asfalt. Sny a přání o dlouhém příjemném terénním běhu se klukům začínají plnit a dalších 50 km dne je v parádním eukalyptovém lese. KONEČNĚ!!! Znovu dobíháme za tmy, deště a světel čelovek, do města Mondoňedo. Zdejší albergue spravuje místní policie, tak se na stanici stavujeme pro klíče a pádíme na budovu. Tak takový luxus si nikdo z nás na poutní cestě nepředstavoval. Za takové bydlení by se v ČR nemusel stydět ani politik. Pavel dostává vydatnou masáž a pasivní strečink od celého týmu, Lance Armstrong hadra.

Další ráno se budíme, necháváme holky spát a ubíháme vstříc mlžnému ránu. Už včera počátkem druhé etapy se odklonili od pobřeží a zamířili do vnitrozemí k Santiagu a první překážkou rána jsou pro nás nějaké místní vrcholky. Než jsme vyběhli k vrcholkům, tak to byla dřina, ale příjemné počasí i pohyb. Na hřebeni se ale počasí prudce mění a proti klukům začíná foukat silný vítr. „Na hřebeni to nebyl žádnej med. Měl jsem pocit, že stojím na místě. Ale ten vítr nás pěkně prověřil” říká Pavel při pauze.

Jak se blížíme k Santiagu, tak se na směrových patnících objevuje hodnota kilometrů ke katedrále, což klukům pomáhá a motivuje k ukrajování kilometrů. Ale jak už jsme několikrát psali, nikdy se nenechte ukolébat, že by Vám ve Španělsku něco ulehčili: orientační patníky sice značí kilometry do cíle, ale co udělá s psychikou, když Vám na patnících ubíhají kilometry z 129km na 124km, dále na 120km a po takové dávce na dalším patníku naskočí 133km? Co se dá dělat, nohy už jedou úplně samy a my tedy jedem s nimi. Den končíme znovu za tmy a pořádně se připravujeme na nová překvapení. “Jedna věc nás těší a to ta, že jestli nás něčím Španělsko zítra překvapí, tak to bude v každém případě naposled, do konce nám zůstává 70 kilometrů a ty rozdupeme” říká s úsměvem na rtech Zdenek. Jde se spát, tentokrát do kláštera k mnichům, kteří jen kroutí hlavou nad tím, že jsme poutníci v autě a nevěří tomu, že do Santiaga už 9. den běžíme.

Poslední den!!! To je pocit. Ráno nohy bolí jak za celých deset dní ještě ne, víme, že to budeme muset ještě vybojovat, ale to nás už nezastaví. Ráno si dáme růžovou lentilku a utíkáme celou tuto taškařici šťastně ukončit. Krásná příroda a pohoda venkovských uliček většiny poslední trasy nám běh velmi zpříjemňuje a s radostí se dostáváme na posledních 15km. My to dokážeme!!! Poslední oběd v poklusu a běžíme to ukončit.

Hodina a půl a je to tam!!! Přebíháme poslední vrchol před městem, Monte do Gozo, a otevírá se před námi pro běžného turistu nikterak nádherný, ale pro nás ten nejnádhernější pohled posledních dní. Santiago. Sbíháme z kopce, míjíme ceduli Santiago a poslední 3 km městem si vychutnáváme. 500m před katedrálou se potkáváme s děvčaty a ke katedrále běžíme spolu, Pavel, Hanča, Marťa a Zdenek, celý tým!

Jsme tady! Kluci na sebe koukají a chvílemi jim zrak uteče na katedrálu. Oči se lesknou slzami. “Brácho, my to dokázali!” “Já vím vole, jsme tady!” “Díky!”
„Byl to neuvěřitelný zážitek, ale jeho důsledky nám ještě pořád nedochází” říkají kluci a ztrácí se do nitra katedrály.

Zdeněk

Úterý, 24. 11. 2009: “Máme to za sebou! V úterý v podvečer jsme po deseti dnech doběhli do cíle naší cesty - do Santiaga de Compostela. Po celý poslední den jsme se oba potýkali s problémy s předními holeními svaly a doběhli tam víceméně silou vůle. Teď sčítáme šrámy a věnujeme se zaslouženému odpočinku. Děkujeme všem za podporu.”

Ale popořadě, jak to všechno začalo:

Pátek, 13. 11. 2009: “Po dlouhé a náročné cestě jsme v pátek ve večerních hodinách dorazili do Španělska do Irúnu. Kvůli časově náročnější cestě jsme se rozhodli zítra využít jeden z rezervních dní, doladit technickou přípravu a hlavně si pořádně odpočinout po cestě. Oproti původnímu plánu tak vybíháme o den později, v neděli.”

Sobota, 14. 11. 2009: “Vše je připraveno a naplánováno. Zítra nás čeká etapa dlouhá 86 až 90 km, převážně po pobřeží. V 7 ráno vyrazíme na pouť a už (zatím) se na to těšíme.”

Neděle, 15. 11. 2009: “Už první den ukázal hodně tváří Severní cesty: Terénní pasáže ve svahu nad mořem, zarostlé paseky, trnitý prales i průběh velkoměstem. Zatím asi největšími nástrahami, se kterými jsme se museli vyrovnat, byly pichlavé rostliny a více variant značení cesty. Zítra nás čeká dlouhý úsek s průběhem Bilbaa. Již chystáme delší článek.”

Pondělí, 16. 11. 2009: “Dnešní etapa byla opravdu povedená. Rodělili jsme ji na tři části, profil vypadal příjemně až z kopce, přesto jsme nastoupali přes 1700 m, už jim nevěříme. Vůbec mapy i značení cesty v mapě je dost pochybné. Ale cíl etapy v noci u baziliky San Begona v Bilbau stál za to. Zítra a pozítří se naplno projeví únava a ukáže se, jak na tom jsme.”

Úterý, 17. 11. 2009: “Vypadá to, že pobřežní kopcovaté profily skončily, alespoň doufáme. Průvodcem se řídit nedá. Převážně asfaltový úsek v délce 25 km se dle záznamu GPS proměnil v maraton. Po 78 km v dešti a větru po pobřeží jsme dorazili do krásné albergue (ubytovny pro poutníky), ze je nám až líto, že tu strávíme jen jednu noc. Postupně přichází první krize, zítřek bude asi hodně na morál.”

Středa, 18. 11. 2009: “Dnešní etapa vedla přes Santander, kde jsme si museli klestit cestu ve spleti křižovatek a kruhových objezdů. Ještě před tím nás ale převezl převozník přes zátoku. Celkově slunečná, převážně asfaltová etapa nám připravila první otlačeniny a pár puchýřů. Jsme v klášteře v Cobreces, máme za sebou přes 300 km, do Santiaga nám zbývá skoro přesně 500 km, na čtvrtek plánujeme zatím nejdelší etapu.”

Čtvrtek, 19. 11. 2009: “Opustili jsme Cantabrii a vkročili jsme do provincie Asturias. Dnešní etapa byla opět dost silniční, doufáme, že už poslední. Objevily se další puchýře. Těžké nohy máme pořád, tady pomůže pevná vůle (a taky růžová čtyřstovka:). Silnice N-634 nám v paměti zůstane asi napořád. Trochu nás děsí cedule “SANTANDER 110KM” při pomyšlení, že jsme jím včera probíhali. Jsme pár km za městem Ribadesella, do Santiaga zbývá 410 km, takže máme za sebou první půlku. Která půlka bude asi víc bolet…”

Neděle 22. 11 - 13:50. Zdravíme z Ribadea, místa, kde Camino Norte definitivně opouští pobřeží a míří do vnitrozemí. Odsud je to do Santiaga méně než 200 km. Včerejší etapa byla zatím asi nejtěžší ze všech - celá asfaltová, proti větru, odpoledne i v dešti. Celkově už je to teď dost boj - objevuje se dost obtíží, musíme se s nimi vypořádat velice rychle než přerostou ve vážne problémy.”

Neděle 22. 11: “První půle asfalt, druhá po lesních cestách poměrně do kopce. Odpoledne nás chytl déšť, a tak jsme do Mondoneda dorazili za tmy a promrzli. Do Santiaga nám zbývá 150 km, které však kvůli možnostem spaní nejdou rozumně rozdělit na podobně velké části.”

Pondělí, 23. 11. 2009: “Santiago je na dohled! Už je to boj a netušíme, co nás právě překvapí. Každou chvíli se objevují různé svalové nepříjemnosti. Cesta už je teď značená patníky a na některých z nich je uvedená vzdálenost do Santiaga s přesností na metry. Ta většinou ubývá, ale občas pár km přibude, asi jako bonus. Etapa se vrátila do kopců, zpočátku jsme byli jak na větrné hůrce, později vedla cesta hezkou krajinou, přestože neustále křížila N-634, která je tak jedinou jistotou ve španělském značení. Do Santiaga to máme 60 km, takže zítra bychom to měli zvládnout i v případě větších potíží a překvapení.”

Úterý, 24. 11. 2009, 18.56: “Santiago! Katedrála! Jsme tady, máme to za sebou.”

Úterý, 24. 11. 2009: “Máme to za sebou! V úterý v podvečer jsme po deseti dnech doběhli do cíle naší cesty - do Santiaga de Compostela. Po celý poslední den jsme se oba potýkali s problémy s předními holeními svaly a doběhli tam víceméně silou vůle. Teď sčítáme šrámy a věnujeme se zaslouženému odpočinku. Děkujeme všem za podporu.”

Odjezd celého týmu se oproti avízovanému a předpokládanému odjezdu odsunul o jeden den. Shodou špatných náhod nám vypadl čtvrtý člen týmu a na poslední chvíli jsme jej dohledávali. Naším velkým Štěstím byla Hanka, která se uvolila a měla čas a tím nás zachránila. Takže konečná sestava týmu je obměněna o Pepu.
12. listopadu – ODJEZD!!!
Cesta byla dlouhá a vyčerpávající – něco po šesté večerní jsme dojeli do místa startu, do Irúnu, a proto jsme se rozhodli start o den odložit. Během tohoto dne jsme se snažili co nejlépe zregenerovat a protáhnout polámané tělo. Ač jsme měli dalšího dne vybíhat, ještě jsme se rozhodli pro krátkou běžeckou prohlídku města:D…
6:00 – budík! Vstávat a jdeme do toho!
Cestu jsme měli nastudovanou z místních materiálů jak to jen šlo, ale nepočítali jsme se zradami, které na nás Španělsko chystá. Při výběhu předešlý den jsme si našli start cesty a její část absolvovali, a tak jsme ráno s jistotou v nohou vyběhli na první z deseti dní. Dle profilu jsme počítali s rychlým terénem a pěknou cestou. Jaké však bylo naše překvapení (časem stále narůstající), když terén neustále kolísal z nuly prudce do stovkových výšek. Sečteno podtrženo se nám za první den podařilo nastoupat přes 2000 výškových metrů. Fyzicky se cítíme dobře a nohy nám jedou skoro samy. Po 4 hodinách měníme boty a oblečení – trocha komfortu :D. S týmem jsme sladění na jedničku, holky nás vždy čekají na smluveném místě s něčím teplým k jídlu.
První den mohl být, ale pro nás ještě nebyl, předzvěstí problémů se španělskými mapami. Po třech dnech jsme několikráte přišli na to, že španělských 9 km je podle GPS 14 km, že na nepřehledných místech není potřeba dávat značení nebo tam pro jistotu dát dvě a každé opačným směrem. A takových překvapení nás asi ještě několik potká.
Zdenek hodnotí dosavadní průběh: „2. den jsme se dostali několik kilometrů za Bilbao. Co 4 hodiny měníme obuv a pokud je potřeba tak i oblečení a hrozně nám pomáhá pravidelný přísun potravinových doplňků. Je to dlouhé a nemůžeme si dovolit tahat na zádech kila jídla, takže energie v podobě těchto doplňků je k nezaplacení.“
Pavel souhlasí a dodává: „Je to namáhavé a na morál, ale s tím jsme do Španělska jeli a budeme bojovat. I kdyby to měl doběhnout jen jeden z nás, jsme tým, a tak to platí až do finiše.“
Zdravotní problémy se klukům nevyhýbají. Pavel se cítí fit, ale trochu jej trápí puchýře.Zdenek naopak bojuje s žaludkem a střevy a trápí ho křeče. Zdenek: „Je to jako bych snědl ježečka a ten si teď se mnou pohrával.“
Pravidelně sledujeme všechny naše portály a rubriky, na kterých se o nás píše, „A moc děkujeme za podporu“, přidávají oba. Kluci teď běží 3. den a chystají se na 4., tak další zprávy z průběhu akce zase za dva dny.